Minulý rok jsem dostala nápad vyrazit na svou první fotoexpedici do zahraničí.
Zaujala mě nabídka Ondry Prosického na focení medvědů a rosomáků ve Finsku.
A tak se zrodil plán…
Rok utekl jako voda a blížil se termín odjezdu. Důkladně jsem si vše přečetla, nastudovala a dokoupila potřebné věci na cestu.
Ondra má vše skvělé zorganizované a tak předem jsme dostali všechny potřebné instrukce o cestě.
Ve středu 20.9.2023 jsme měli sraz na Letišti Praha na Terminálu 2. Kromě Ondry jsem nikoho z party účastníků neznala. V určený čas jsme se všichni potkali, krátce představili a už jsme se šli odbavovat. Hned v Praze na nás čekalo překvapení v podobě druhé party fotografů, kteří měli stejný cíl své cesty.
Naše parta měla hned u přepážky menší zádrhel, ale vše se zvládlo a tak jsme veškeré letištní kontroly překonali v plném počtu. Do cílové destinace neletí přímý let a tak jsme museli absolvovat lety dva. První let byl z Prahy do Helsinek a druhý z Helsinek na letiště Kajaani. Na koncovém letišti nás vyzvedly dva mikrobusy a odvezly nás do 2 hodiny vzdáleného Bear Centra poblíž ruských hranic. V centru jsme se ubytovali, dostali večeři a první noc jsme strávili v pohodlí dřevěné budovy.
První den ráno po snídani jsme měli sraz s Ondrou i ostatními účastníky fotoexpedice. Všichni jsme se ostatním více představili a sdělili pár informací o sobě. Ondra nám udělal školení, jak se chovat v krytech, kam smíme a nesmíme v rámci dopoledních procházek. Dále nám představil kryty, které jsme měli rezervované, abychom věděli, jaké objektivy si máme připravit a jak to zhruba na krytech vypadá. Předal nám i cenné tipy, jak si nastavit fotoaparát, abychom měli hezké fotografie.
Ve tři odpoledne se v Bear centru chodí na obědo-večeři. Kombinace jídel nás občas zarazila, jiný kraj, jiný mrav… avšak jídla byla výborně dochucena. Porce byly poněkud menší, možná dokonce i menší než menší… Celkem často se stávalo, že na někoho něco nezbylo.
Po jídle následovalo čekání na batůžky s pitím a jídlem na noc. Počasí k nám bylo první noc kruté, pršelo a byla zima. Avšak po informacích od jiných fotografů jsme se teple oblékli. Když všichni dostali svůj baťoh, hromadně se odcházelo směr kryty. Kryty jsou kousek od hlavních budov, zhruba 500 až 800 metrů. Cesta velmi rychle utekla, protože všichni netrpělivě očekávali, co se nám objeví před kryty. Podle předem stanoveného rozpisu jsme se po dvojicích odebrali do svých krytů, připravili fotoaparáty s vhodnými objektivy. Rozložili jsme si věci na spaní. Když bylo vše připravené, sedli jsme si a v tichosti jsme čekali na první příchod zvířete.
První noc jsme s Lenkou, mojí přidělenou parťačkou, strávily v krytu číslo 19. Instrukce od Ondry byly jasné. Medvědi chodí vždy jen zprava, nikdy nepřišel zleva, a často chodí až před kryt. Takže by nám měly stačit pouze objektivy s kratším ohniskem… Jenže příroda je nevyzpytatelná a nic není 100%. Ani to, že nějaké zvíře vůbec přijde. Ondra má organizaci v krytech opravdu perfektně zvládnutou. Před cestou nám vytvořil na Whatsappu skupinu, kam jsme si mohli všichni psát informace o výskytu zvířat. Tím jsme dostali čas se připravit na příchod zvířat. Věděli jsme, jaké konkrétní zvíře se v lokalitě nachází a na co se zaměřit. Všichni už hlásili příchod medvěda před jejich kryt, na nás se štěstí zatím stále neusmálo. Po delším čekání se to stalo… přišla… první medvěd, respektive (nejspíše) medvědice… Přišla zleva, tam, kde nic nechodí… Se zadrženým dechem jsme mačkaly spouště a vytvářely první fotky. Samice obešla celé naše jezero. Před kryt úplně nepřišla, ale byla velmi blízko. Odhadem se mohlo jednat o 10-15 metrů. Neskutečný zážitek vidět medvěda v divoké přírodě.
Další příchod byl příchod rosomáka sibiřského. Lasicovitá šelma, která dokáže zahnat i samotného medvěda. Ne vždy má fotograf štěstí a rosomák se objeví. My ho sice první noc zahlédly, ale byl vidět jen černý flek, který se ani na chviličku nezastavil a neukázal se tak, abychom měly šanci ho vyfotit. Po setmění se ukázala dvojice medvědů, která se potkala před kryty našich kolegů. S překvapením se neuskutečnila bitka, ale v klidu spolu šli dál krajinou. Bohužel světlo už fotografům nepřálo a tak jsme tyto medvědy mohly již pouze pozorovat.
Po první noci, kterou bychom s Lenkou jistě obě označily za noc hrůzy (nejsme zvyklé na stísněný prostor krytu), se na nás usmálo štěstí. Jako jedinému krytu z naší party se nám objevil rosomák. Dal nám opravdu hodně času na to, abychom ho mohly krásně vyfotit. Předvedl se nám v celé své kráse.
Po odpočinku na ubytování, promazávání fotek a sdělování dojmů z první noci jsme se po večeři odebrali znovu do krytů. Tentokrát na nás s Lenkou vyšel kryt číslo 1. Kryt byl dál než přechozí kryt a vyznačoval se tím, že měl výhled do třech stran. Proto je nezbytné se soustředit o to více a rozhlížet se dokola. Po příchodu Lenku napadlo, že bychom si mohly udělat společné selfie. A tak jsme učily rychlé dvě cvaknutí a šly jsme si rozložit věci do krytu. Ovšem, to jsme nestihly… Už tam byl… obrovský hnědý medvěd stál přímo pětadvacet metrů před námi na skále. Rychle jsme zavřely náš kryt a vyndaly své přístroje na focení. V ten moment máte tep opravdu vysoko, skoro nedýcháte.
Druhou noc nám počasí přálo. Oteplilo se a svítilo krásné sluníčko. Fotky tedy dostaly zlatavý nádech. Velký hnědý medvěd pobyl na skále poměrně dlouho. Když odcházel, bylo mi jasné, že se ještě objeví. Zašel sice doprava do lesa, ale zanedlouho se objevil vpravo od našeho krytu. I tam jsme měli průhledy a tak jsme ho mohly i poté sledovat a fotit.
I tentokrát se nám objevil rosomák. Rosomák byl toho dne akční a obešel snad všechny kryty. Nám se ukázal takto krásně v zlaté hodince.
Pohyb zvířat byl opravdu velký, střídal se rosomák s medvědy a do toho létali ptáci – vrány a sojky. Vedlejšímu krytu se podařilo vyfotit Sovici krahujovou. Bohužel mi jsme si jí nevšimly včas a tak jsme ji vyfotit nedokázaly.
Kryt byl větší než předchozí noc a tak jsme si připadaly jako ve wellness. Vyspaly jsme se krásně a ráno nám společnost udělala liška obecná. Bohužel byla moc daleko na to, aby bylo možné pořídit kvalitní fotografii.
Třetí noc byla znovu pod mrakem. Pršelo snad celý večer. Teplotně bylo příjemně. Zřejmě to nebylo tak příjemné pro zvířata, protože nám v ten den večer moc nechodila. Respektive chodila daleko méně než předchozí dva večery. Na poslední noc jsme byly přiřazeny do krytu číslo 21. Měly jsme tedy možnost fotit u všech třech jezer a mít rozmanité prostředí. Jako první se na protější straně jezera objevil rosomák. Byl celkem nenasytný a opakovaně se k návnadě vracel a svůj úlovek odnášel. Dlouho nic nechodila a tak vždy, když se objevil jakýkoliv pták, naše pozornost směřovala i na ně.
I třetí noc jsme se dočkaly a medvědi se objevily. Z našeho pohledu zleva se objevila „šedivka“. Tak jako u krytu číslo 19, tak i zde obešla celé jezero. Když už vypadalo, že přijde i před naše kryty, něco se stalo… Zastavila, zavětřila, otočila hlavu a zpozorovala ho… k jezeru přišel druhý tmavý velký medvěd. Evidentně měla z medvěda respekt, vzala nohy na ramena a utíkala, co jí síly stačily…
Naše pozornost se rázem přesunula na druhý břeh, kde stál. Vzal to druhou stranou než kam běžela šedivka. Šel k nám. Bohužel byl velmi plachý a dříve než jsme stačily udělat nějaké snímky, také vzal nohy na ramena a byl pryč. Ráno už se před žádným krytem neobjevilo žádné zvíře.
Po příchodu z krytů následovala rychlá snídaně, rychlé sbalení všech věcí do kufru a fotobatohu a rychlý odjezd na letiště. Tentokrát jsme neodlétali z letiště Kajaani, ale odlet jsme měli z Oulu. Cesta trvala přes tři hodiny, napříč Finskem – od hranic s Ruskem až k moři na západ. Cestou jsme si povídali a pozorovali finskou krajinu. Stejně jako při cestě do Finska, i tentokrát nás čekaly dvě cesty, nejdříve do Helsinek a poté do Prahy.
Nabrala jsem zkušenosti, sebevědomí při focení a poznala jsem partu prima fotografů. Už teď se těším, až je někdy znovu potkám.
